Za éry Meidži žili v Tokiu dva věhlasní učitelé zcela odlišných povah. První, Unšó, byl školitelem esoterické sekty Šingon a úzkostlivě se držel Buddhových pokynů. Nikdy nepil žádné omamné nápoje a nikdy nejedl po jedenácté hodině dopoledne.
Ten druhý, Tanzan, profesor filozofie na císařské univerzitě, si nedělal z žádný předpisů či přikázání těžkou hlavu. Jedl tehdy, když běl hlad nebo chuť a cítil-li se třeba i přes den unaven, klidně si zdříml.
Jednoho dne přišel k Tanzanovi, který si právě dopřával vína, na návštěvu Unošó. Netřeba dodávat, že správný buddhista by se neměl ve víně nikdy ani smočit rty.
"Nazdar, bratře," pozdravil Tanzan Unšóa, "dáš si se mnou číšku?"
"Já zásadně nepiji!" prohlásil Unšó slavnostně.
"Ten, kdo nepije," pravil Tanzan, "snad není ani člověk."
"Chceš říci, že jsem nelidský jen proto, že neholdují omamnému pití?" čertil se Unšó. "Nejsem-li podle tebe člověk, co jsem?"
"Buddha," odtušil Tanzan.